„Za cenu masa"

Plemenářský podnik v Motěšicích na tom v polovině 60. let nebyl dvakrát nejlépe. Nezaměstnávali zde zrovna nejlepší ošetřovatele. Koním přidávali do jídla nevhodné přísady, což způsobilo, že celý jeden ročník koní dostal střevní katar a měl být v brzké době poslán na jatka. Mezi těmito koňmi byl i pozdější trojnásobný vítěz Velké pardubické -Korok.

Tento ryzák od prvního pohledu vybočoval z řady. Narodil se 11.1. 1962. Jeho matkou byla slavná Cosyrie a otcem původně francouzský plemeník Astyannax. Problémy začaly už při jeho pojmenování. Původně mu majitelé přiřkli jméno Korek, jenomže koňský matrikář do papírů zapsal Korok a už se s tím nedalo nic dělat. Navíc byl urostlý, ale vychrtlý a pravou přední nohu měl v kloubu vytočenou.

V létě roku 1964 přijeli do Motěšic zástupci Státního statku Židlochovice společně s mladičkým ošetřovatelem a jezdcem Václavem Chaloupkou. V tu dobu nedisponovali moc penězi. Měli zhruba 30 000 Kč a chtěli za ně koupit co největší počet koní. Do té doby měl židlochovický statek v tréninku pouze samé polokrevníky. To se mělo změnit.

Ředitel Hotový si v Motěšicích vybral plnokrevnou klisnu Lásku a hřebečka Kámoše. Kůň však trpěl, jako většina koní zde, střevními problémy, a tak stáj žádala slevu. Obě strany se dlouho nemohly dohodnout. Když už to vypadalo, že Židlochovičtí odjedou s prázdnou, plemenář přišel s posledním resumé:

„Dobře, my vám tedy k těma dvěma koníkům přihodíme ještě jednoho. Je to hřebec, jmenuje se Korok a dáme vám ho jen za cenu masa, za tři tisícovky, souhlasíte?" A tak se vyhublý a pochroumaný dvouletý Korok odstěhoval se svým pokrevním strýcem Kámošem a Láskou do Židlochovic.

S Kámošem poprvé na dráze

Po příjezdu do Židlochovic se nové trojičky ujal Václav Chaloupka společně se svým bratrem Jiřím. Poté, co se koně zbavili střevních potíží, je začali připravovat k prvním dostihům. Václav se ujal Kámoše a Jiří Koroka. Ke svému prvnímu startu nastoupili v Uherském Hradišti a hned oslavili tandemový úspěch. Kámoš vyhrál a Korok doběhl hned za ním. Bylo to však poprvé a naposled, co spolu startovali. Zanedlouho poté Kámoš onemocněl rakovinou ledvin a musel být utracen. Pro mladičkého Václava Chaloupku to byla velká rána. Nezbývalo ale nic jiného, než se s nepřízní osudu vyrovnat a jít dál. Tak se tedy začal naplno věnovat Korokovi a směřoval jeho kariéru na překážky.

Jeho první start nad živými ploty dopadl obstojně - v Tuřanech doběhl čtvrtý a o pár dní v Bratislavě zrovna tak. Svého prvního vítězství dosáhl ve čtyřech letech. O rok později na dostihové dráze už nenašel konkurenci a všech šest svých startů proměnil ve vítězství.

Pan profesor na tréninku

Korok byl kůň s neskutečně silnou vůlí. Vždy věděl, kdy musí zabrat, ale stejně tak věděl, kdy si může odpočinout. Nedokázal zradit, nevzdával se. Díky svému handicapu si přizpůsobil styl skákání. Aby nenamáhal pochroumanou přední nohu, dával při doskoku výrazně dopředu zadní nohy, takže to skoro vypadalo, že dopadá na všechny čtyři naráz. Pád pro něj byla něco jako potupa, a proto vždy, i když už se třeba plazil po břiše, zabral a postavil se opět na nohy. To platilo ale pouze pro dění na dostihové dráze. V tréninku si vybíral jenom to, co bude chtít dělat.

Nad překážkami neskákal, ale spíš létal. Vše bral jako svoji exhibici. V tréninku ale neměl rád těžké skoky, jakoby všem dával najevo, že nikomu své umění nepotřebuje dokazovat, natož se v něm cvičit. První problémy nastaly například u vodních příkopů, které Korokodmítal skákat. Chaloupka tedy musel vzít do ruky bičík a domluvit mu. Po čase to však už nebylo potřeba. Žokej si s koněm vyhrál, a pak už na něj stačilo jenom přitlačit rukou nebo tónem hlasu.

Jednou na jaře, když s Chaloupkou v Pardubicích trénovali, se ale projevila úžasná Korokova „vyčůranost". V tu dobu se na závodišti hodně oralo a když Korok najížděl na jednu z překážek, tak v oranici trochu klopýtl a zapasoval se do břeven živého plotu. Chaloupkahned vyskočil, aby se podíval, co se Korokovi stalo. Ležel tam s hlavou mezi břevny a vůbec se nehýbal. Z počátku si žokej myslel, že je ryzák zraněný, ale po krátké chvilce byl vyveden z omylu. Korok tam tiše ležel a spiklenecky pomrkával.

„Kuriozní situace. Vůbec ho nevzrušovalo, že spadl. Jiní koně by sebou mlátili, vyváděli a dělali bůhvíco, ale on nic, jen si tiše ležel," vysvětloval Chaloupka.

„Když jsem viděl, že je v pořádku, opatrně jsem ho vzal za hlavu a krk a trochu ho vytáhl, pak jsem ho chytil za ocas a popotáhl na druhé straně. Takhle jsem ho postupně dostal ven, až ležel mimo břevna, ale pořád ležel. Nechtělo se mu trénovat, odpočíval. Vyskočil, až když jsem vzal otěže a mlasknul. Otřepal se, popošel a byl naprosto v pořádku. Byl to skutečně jeden z nejchytřejších koní, kterého jsem znal. Důvěrně jsem mu někdy říkal profesore."

Krom tréninkové lenosti byl Korok také velice lechtivý. Jakmile se ho někdo dotknul kartáčem, tak začal vyvádět, lehnul si a bylo po hřebelcování. K jeho oblíbeným aktivitám naopak patřilo plavání v Borkovňáckém rybníce.